Báseň o hrobech

Nad hrobem kvetou astry
afrikáni a konvalinky
pod mramorem tyjící kostry
šeptají o lásce od maminky

Času je dosti pro tlející kosti
o mozky perou se červi
o duše, slídící nad propastí
píšou se smlouvy vlastní krví

Tma budiž lidem tmy
světlo těm zbylým
o oheň a pohromy
rozděl se s milým

Kdo jiný může Ti
rozumět… Lásko
kdo jiný vysvětí
všechno, co zhaslo

Jsem Sova, jsem Voltaire?
jsem Kainar, či Homér?
jsem bída a hlad
a snílek, to snad

Hroby mám rád
a v nich – „mrtev, ač mlád“
naleznu štěstí
pod mramorem z pěstí

co srazí mě k smrti, nikdo to neví
to mé tajemné, zženštilé podobojí
milované, zatracené, sepsané krví
Karlovi Krylovi přes kopii