O lásce Forever

Tato báseň není o člověku.

Ležet na rozhraní Země a Vesmíru
zabořen zády do stratosféry plné života
a pohledem do mrazivého ticha plného smrti

v kovové rakvi na slámě a na míru
připraven na pády, na lži a na pouta
tím, čím jsem chtěl býti, konečně nejsem

V zajetí tělesné mechaniky
čekám na poslední okamžiky
a zírám jak pomalu umírám

sám

Ať pomyslím na cokoli
soukolí v myšlenkách nepovolí
napětí stoupá až k bolesti

v pasti je má mysl
(Budeme si hrát
na nebe peklo ráj
praštíme ho kamenem
ať je to ten nebo ten)


šílím, lkát nemá smysl…
Všechno se arcirozprostírá
všemi směry a všude
dochází k výbuchu

na lásku se přeci neumírá
jsou sféry v nichž kdovíco bude
při tělesném pojetí nádechu



Touha mne vyhnala z těla
zamrzlé korálky krve
po stětí na břitu v beztížném stavu
přílákaly galaktickou pandemii
se zvídavým chováním
našich úhlavních nepřátel
v převleku Lásky